Andrea Hylmarová: Chci inspirovat lidi, aby se nebáli plnit si svoje sny

Životní cesta Andrey Hylmarové dokazuje, že sny lze uskutečnit. Po absolutoriu na VŠE Praha se pohybovala ve světě velkých korporací, v hloubi duše ale vždycky chtěla podnikat ve světě designu. Toto přání se jí splnilo, vlastní studio otevřela v roce 2012. Televizní diváci ji znají z pořadů: Jak se staví sen a Jak se staví sen – Extra.

 

Vystudovala jste na vysoké škole obor zahraniční obchod, působila jste jako manažerka v telekomunikacích a v bankovnictví. Jak si vysvětlujete, že jste propadla designu?

V poměrně krátkém časovém úseku mě uchvátil interiérový design. Viděla jsem najednou geniální spojení estetiky, řemeslné práce všeho druhu a náročných požadavků na funkci, obrovskou materiálovou nabídku a takřka nekonečnou možnost míchání všech prvků do výsledné podoby interiéru. Lákala mě navíc i realizační část, což bylo dáno mojí předchozí zkušeností s projektovým managementem.

Okouzlení designem znamená jednu věc, ale uživit se jím není zrovna jednoduché. Pamatujete si na první zakázku, která měla prověřit vaši kreativitu, schopnost obhájit projekt a dovést ho k úspěšné realizaci?

Šlo o vzorový byt pro společnost YIT. Měl být ve skandinávském duchu a měla jsem ho dodat na klíč, včetně zorganizování profesionálního focení. Přitom bylo nutné respektovat standardy bytu a vcelku omezený rozpočet. Nadchlo mě, že se to povedlo, a těch bytů jsem pro YIT poté realizovala v různých projektech ještě dalších pět.

Můžete popsat svůj pracovní proces? Skicujete návrhy na papíru, nebo pracujete na počítači?  Děláte také detailní výkresy nábytkových stěn nebo kuchyňských linek?

Jsem primárně „počítačový” člověk, ale některé (zejména truhlářské) atypy si ráda skicuji na začátku ručně. Naprostá většina nábytku, který klientům dodáváme, se navrhuje na míru. Včetně kuchyňských linek, ale také jídelních stolů, koupelnového nebo třeba dětského nábytku.

Styly se rychle střídají, jeden rok je nábytek zakulacený, druhý rok hranatější. Jak k návrhu přistupujete, aby výsledek byl nadčasový?

Trendy v designu samozřejmě sleduji, ale přistupuji k nim s rezervou. Když mě něco zaujme, ráda to použiji, jinak ale razím heslo „méně je více”. A s tímto přístupem vytvoříte nadčasový interiér celkem snadno.

současnosti se nabízí poměrně velký výběr nábytku, od nejlevnějšího po velmi drahý. Podle čeho vybíráte jednotlivé kousky?

Obecně začínáme vždy u mood boardu (paleta barev, textur a materiálů, pozn. red.), poté podle schváleného konceptu a rozpočtu klienta vybíráme vhodné kousky. Cenově většina klientů vyžaduje nějaký rozumný střed, tedy příznivý poměr kvalita versus cena. To je přístup blízký i mně. Občas ale sáhneme i po drahých designových kusech, zvlášť tehdy, když je daný prvek hodně používaný a je vyžadována perfektní kvalita, nebo když figuruje jako důležitý solitér v celém konceptu interiéru.

Když navrhujete interiér, začínáte povrchy, nebo návrhem nábytkových sestav, k nimž stěny a podlahy doladíte?

Vždycky začínáme od základního materiálového a barevného schématu, které se v dalším stadiu propíše do stylotvorných prvků v interiéru. Ty reprezentují hlavně podlahy, dveře, okna, povrchy stěn, případně dlažby a obklady. V poslední fázi přicházejí na řadu svítidla a konkrétní kusy nábytku. Občas ale probíhá postup odlišně, začíná se naopak od nějakého výrazného prvku, který si klient vysnil, nebo prostě od toho, který v prostoru už je a je třeba ho jen vhodně doplnit.

Přistupujete často na kompromis mezi přáním investora a vaší vizí?

Nemám ráda kompromis, snažím se hledat nejlepší řešení. Takové, jež uspokojí investora i mne. Znamená to těžší cestu, ale skvělým benefitem je fakt, že se při ní učí a posouvají obě strany.

Můžete uvést nějaký příklad?

Hodně takových situací vzniká u výběru svítidel, kdy já přijdu s nějakým návrhem a klientovi se líbí něco na první pohled zcela odlišného, často něco, co příliš nesedí do schváleného konceptu interiéru. Snažím se pak pochopit, které charakteristiky svítidla jsou pro klienta zásadní, a podle toho hledat alternativy, které mu konvenují, a přitom se neodchylují od původního konceptu.

Nedávno jsem v TV pořadu Jak se staví sen viděla, jak starou polorozpadlou chatku nad Berounkou nahradilo nové útulné bydlení se vším komfortem. Stačilo vám na projekt a realizaci avizovaných 14 dní?

Samotná realizace, včetně zbourání původní chatky, skutečně zabrala 14 dní. Projekt jsme však připravovali s předstihem. I když nám místní úřady i paní starostka vyšly mimořádně vstříc, bylo nutné doložit předem potřebnou dokumentaci a projekt velmi pečlivě naplánovat.

Jaká úskalí přinesl tento projekt?

Asi rozhodující bylo, abychom se se vší těžkou technikou včas a bez komplikací dostali na místo realizace. Přístup k chatce byl obtížný a mnohokrát hrozilo, že jeřáb se tam vůbec nedostane. Náročná byla i koordinace velkého počtu řemeslníků a všemožných odborníků, jejichž činnosti musely perfektně navazovat. A samozřejmě nemohli jsme si dovolit žádná nepříjemná překvapení. Snažili jsme se být připraveni na všechno.

Jaký jste měla pocit při předávání útulného bydlení majitelce?

Byl to takový zvláštní klid, že se to podařilo, protože to úsilí všech, co se na realizaci podíleli, bylo opravdu obrovské. Bylo samozřejmě milé vidět, jak se paní Vlaďka raduje po patnácti letech z vlastního WC, tekoucí vody nebo z funkčních kamen.

Potřebují lidé design? Mohou si pořídit designový interiér, i když je finančně nezajistí sponzoři a partneři jako v případě televizního pořadu?

Věřím, že všichni v sobě máme zakořeněnou touhu po kráse a harmonii.  Jen ji často přebíjí potřeba maximální funkčnosti i přesvědčení, že vše krásné musí být drahé. Vytvořit krásný interiér nechce jen peníze, jde hlavně o jasnou vizi, silnou myšlenku a také o trpělivost. Často říkám, že je lepší si klidně i víc než rok počkat na krásné kvalitní svítidlo a žít s žárovkou na kabelu u stropu než přistoupit na lacinou alternativu z nejbližšího hobby marketu.

Jaký sen máte vy?

Aby kovářova kobyla nechodila už dlouho bosa a já co nejdříve mohla dokončit interiéry nového bytu pro moji rodinu. Je to pro mě hodně velká zkušenost a samozřejmě srdeční záležitost. Ale já si počkám…

 

Text Alena Kodlová, foto archiv designérky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *