Škola, která inspiruje dodnes

Bauhaus je jednou z nejvýznamnějších avantgardních škol umění, designu a architektury na světě. Její protagonisté usilovali o vytvoření nového stylu, ztělesňujícího moderní, svobodnou, poválečnou dobu.

Školu pod názvem Bauhaus v roce 1919 založil Walter Gropius, když sloučil Uměleckoprůmyslovou školu s Akademií výtvarných umění ve Výmaru. Není náhodou, že to bylo v roce, kdy byla přijata demokratická ústava Výmarské republiky (1918 až 1933). Nejen v Německu, ale i u nás avantgardní scéna prahla po myšlenkách nové architektury.

Posláním školy bylo obnovit těsný vztah umění k řemeslu, konečným cílem veškeré výtvarné činnosti se měla stát stavba. Každý student musel znát základy řemesla a zároveň své práce konzultovat s odborníky na výtvarné umění. Ojedinělý způsob výuky lákal studenty z celé Evropy, také z tehdy z mladého Československa. Osobnosti Bauhausu ještě před nástupem nacismu stihly formulovat a ve formě zásadních staveb představit nový styl, který ovlivnil celé dvacáté století a přesahuje i do dnešní doby.

Sociálně-demokratickou vládu ve Výmaru však v roce 1925 vystřídala konzervativní pravicová klika a Bauhaus se musel stěhovat do Desavy. Za návrhem tamějšího školního komplexu stojí jeho tehdejší ředitel Walter Gropius. Stavbu lze chápat jako manifest funkcionalismu. Hmota je rozčleněna do tří křídel zalomených ve tvaru písmene L, velkorysé prosklené fasády učeben a dílen v kombinaci s bílými plochami omítek představují zdrženlivou paletu funkcionalismu. Všechny prvky spolu ladí – osvětlení, nábytek, výtvarné umění.

 

Konec svobodné tvorby

Nástupce Waltera Gropia ve vedení Bauhausu byl Hannes Meyer. V roce 1930 starosta Desavy Meyera odvolal pro jeho komunistické názory a za ředitele instituce navrhl Miese van der Rohe. V době sílícího nebezpečí nacismu se ocitl v nevděčné úloze. Jeho úkolem bylo potlačit politické aktivity a avantgardní tvorbu. Ve výuce proběhl úplný posun směrem k architektuře – nábytek a kovové produkty byly sloučeny do interiérového designu. Mnozí pedagogové ze školy odešli, jedinou novou posilou se stala architektka Lilly Reichová, s níž Mies navrhl světoznámé křeslo Barcelona.

Když nacistická strana prosadila také uzavření Bauhausu v Desavě, Mies použil své vlastní prostředky k pronájmu opuštěné továrny v Berlíně a škola v roce 1932 nalezla své poslední útočiště. Pro svůj výrazně pokrokový a levicový charakter byla několik měsíců po nástupu nacistů k moci obviněna z „bolševické rozvratné činnosti“ a v roce 1933 zakázána.

 

Ludwig Mies van der Rohe

Autor výroku „Bůh je v detailech“ je možná více známý svými realizacemi ve Spojených státech, jako jsou výškové domy Lake Shore Drive Apartments v Chicagu, skleněný pavilon Farnsworth House, budova fakulty architektury Crown Hall nebo administrativní mrakodrap Seagram Building v New Yorku. Přesto se jeho přechod od neoklasicismu k modernismu konal v předválečném Německu. Jeho tvorbu po první světové válce výrazně ovlivnily osobnosti jako Walter Gropius či funkcionalista Le Corbusier.

Mies stejně jako mnoho jeho současníků usiloval o vytvoření nového architektonického stylu, který by symbolizoval moderní, poválečnou dobu, stejně jako například antika nebo gotika byly vyjádřením své doby. Stál u vzniku architektonického stylu, jenž se vyznačoval maximální čistotou a jednoduchostí a ovlivnil další generace architektů. Usiloval o architekturu s minimalistickou nosnou konstrukcí, jež bude v rovnováze s volně plynoucím otevřeným prostorem. Stavby jeho vrcholného období používaly pro vymezení vnitřních prostor moderní materiály, průmyslovou ocel a tabulové sklo. Mezi jeho nejznámější stavby patří Německý pavilon na Mezinárodní výstavě v Barceloně z roku 1929 a elegantní brněnská Vila Tugendhat z roku 1930.

Po odchodu do Spojených států se ujal vedení oddělení architektury na Illinois Institute of Technology (zkráceně IIT), kde rozpracoval takzvanou druhou chicagskou školu. Spolu s Le Corbusierem nebo Frankem Lloydem Wrightem je všeobecně považován za jednoho z průkopníků moderní architektury.

 

Vila Tugendhat

Vzpomínkou na slavnou éru Bauhausu u nás je Vila Tugendhat. V letech 1928 až 1929 ji Ludwig Mies van der Rohe navrhl pro manžele Tugendhatovy. Jde o unikátní umělecké dílo, jež bylo postaveno za pomoci nejmodernějších technologií s využitím ušlechtilých materiálů. Poprvé v dějinách privátní architektury byla ve vile využita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů křížového půdorysu. Neobvyklé bylo i technické zázemí, teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu. V interiérech jsou použity vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin, dřeviny z jihovýchodní Asie. Oba manželé Tugendhatovi pocházeli z bohatých židovských rodin, které podnikaly od 19. století v textilním průmyslu, tudíž si nadstandardní vybavení mohli dopřát. Investice do domu byla tehdy oceněna na pět milionů korun, což v té době stálo například třicet rodinných domů.

Manželé Tugendhatovi ve funkcionalistické vile bydleli pouze osm let, do té doby, než ji byli nuceni před válkou opustit. Do vily se už nikdy nevrátili. Vila byla na konci války poškozena bombardováním, stěny rozbity, mobiliář byl buď zničen, nebo odcizen. Půvab vily se rozplynul. Později se z ní stala taneční škola a po zestátnění dětské rehabilitační středisko. Větší rekonstrukce se uskutečnila v osmdesátých letech. Bohužel, v té době se na renovaci podepsala nepříznivá finanční a politická situace. Po obnově sloužila vila k reprezentaci města, veřejnosti nebyla přístupná. Po roce 1989 byla krátce zpřístupněna, ale zůstala vládním objektem. V letech 2010 až 2012 proběhla druhá památková restaurace vily. Projekt zpracovalo sdružení tří architektonických ateliérů a cílem se stal co nejdetailnější návrat k původnímu stavu vily.

 

 

V plynoucím prostoru

Aby Mies zachoval volně plynoucí prostor, základní ideu celého domu, nepoužil klasické příčky, ale dnes již proslavenou oblou stěnu z makassarského ebenu nebo onyxovou volně stojící přepážku. Jejich cena je dnes o to větší, že například v případě makassaru se natolik mohutné stromy už takřka neobjevují, nebylo by tedy možné udělat repliku. Objevení části stěny v menze dnešní právnické fakulty (gestapo ji použilo na výzdobu svého baru, který zde gestapáci měli za války) vyřešilo velký problém.

V odpočinkové části s křesly lze spustit skleněné čelní stěny dolů, čímž se propojí hala se zahradou, totéž můžete udělat v jídelní části, kde je umístěn kulatý stůl s deskou z hruškového dřeva. Přidáním segmentů jej lze zvětšit pro stolování až patnácti lidí. Z jídelny lze projít do kuchyně a přípravny jídla, ale také na západní krytou terasu, a poté po schodišti do zahrady.

 

Dvě ložnice manželů, denní pokoj a ložnice dětí (a také vychovatelky) včetně dvou koupelen jsou v horním vstupním podlaží. Jejich okna směřují na jih, z pokojů je možné vyjít na velkou střešní terasu. Z předsíně mezi pokoji pana Fritze a paní Grety je přístupná koupelna s WC. Původní obklady a zařizovací předměty byly odstraněny již v osmdesátých letech 20. století, tehdy je nahradily typové běžné výrobky. V duchu druhé obnovy byly nahrazeny replikami původních obkládaček a dlaždic Rako. Při jejich výrobě byly použity původní technologické postupy. Jedinou místností, kde se dochovaly původní obklady, je místnost na kožichy.

Zahradu Vily Tugendhat navrhla brněnská architektka Markéta Müllerová, jež ji koncipovala obdobně jako Mies vilu: volný prostor se stromy podél svažitého palouku. Zahrada končila bez oplocení až u parcely Gretiných rodičů, jejich dům stál na jejím konci.

 

 

Text Alena Kodlová, foto Rako, Amos Design

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *